Zachumelená svarba
Už dva dny terhá Krakonoš svý sněhový duchny a zasypává hory, louky, kamenitý pole, naveršil homole na patníky a stromy pocukroval pro svý potěšení.
U Petráňů se houlí z komína a vůně sušenejch křížal se nese až ven. Petráňka se chomerstá vokolo kamen, rouná makový buchty a vítá sousedky, kerý zabalený do velňáku podupávaj, aby voklepaly ze šůtu sníh. Dejchaj si na promerzlý chňáry, aby dodraly poslenní hromádku péři. S Frantinou přišel i její starej Tonda Mejsnaru, ve voblejskanejch koženkách, kerý pamatujou eště císaře pána, ve vopelichaný beranici, kerou nedá z hlavy ani v létě, aby prej mu nevyvětralo, co ušecko v ni nosí. Sed si k samým kamnum na lajci a lamentoval na tu zejmu. „Herne se viter, na horách tervám je honná nekleč,“ poudá. „Ba že,“ hospodář na to. „Tervám, že Krakonoš nemuš koukať na tu nouzi, tak to dycky takle porychtuje. No nešť. Dyž je co sterčit do kamen, tak třá se sype. Dneska voslavíme poslenní draní, tak si musíme trochu zaudať“, nalejvá z pleskačky nejdřiu Mejsnaroj, pak tetkám, dyť vona si každá taky ráda klůtne.
„I baže jo. Dyť ten život je samý termácení a pelhonění za tím živobytim, kór dyž je doma pelno chasy. Tohlečky, pane, zahřeje celej outor a čloujeku je hned ňák lehčejc,“ poudá Frantina a ušecky přitakaj. A to že jo.
V sennici je pěkně teplo, v koutě tikaj hodiny a strejc Mejsnar vytahuje pajtlík s tabákem nacpává kypsouku, zapálí, mocně bafá, vejrá na zafoukaný tabulky voken a zpomíná na jennavosumdesátej rok. „ Jó to byla zejma. Taková nebyla vod ty doby. Udávala se tenkrát zrouna Ančka Minářova a celá svarba zapalla, jo jo,“ dejmá, vyfukuje mraky čmoudu a zpomíná.
„I ba že, vono se proslejchalo, že sám Krakonoš si na ni ďál melsný zuby. A jak by taky né, ďůče to bylo k pohledání, vyrostlý na sedum stop a silný za dva pacholky. Pytel vousa hodilo na ramena a vonneslo na hambalka jako nic. Na trakař si naložilo dva pytle bandorů a vodvezlo to do veršku Kučerom a eště si zpívalo. Jó, to tenkrát byly iný holky a né takový sušinky jako tejdě. No, a tak von Krakonoš přeuliknutej za ňákýho sjeckýho pána začal s Ančetem vo muzice terdlovať a hučeť do něj ňáký panský řeči, ale Anče nic. To mělo voči jen pro Francka, Krakonošoj z kola uteklo, dalo mu košem a pěkně Franckoj rounou do náruče. Krakonoš stál s protáhnutým ksichtem a poudál si – „Je to asi honný ďůče, dyž se nedá naunadiť na pěknej mundúr a panský špásy; ale stejně se ti, mercho, trochu pomstím.“ A taky jo.
Přišel den svarby, u Minářů koláčů v tráunejch košich, zabitá koza rozparcelovaná na pekáčích, slepičí poliuka se záklechtkou, ušechno voňalo česnekem a zelím, jak už to vo svarbě bejvá. Jostik Lukšu až z Poniklýho přišel zahráť na trubku, to Anče s Minářkou potahovalo a ženich s Minářem si zaudali na kuráž. No, a tejdě už jen požehnání a už tu byl Honců pacholek, že sou saně uchystaný a že je potřá jeť.
A tak s pánembohem se vykobertali. Ženich jako ňákej pán – černej mundúr po dědečkoj, bílou tverdou nápersenku s límcem a pintou, vlasy napomádovaný, kníry pěkně do veršku a vede si neujestu v závoji s věnečkem na hlauje, kytli až na zem, za nima družička a mládenec, Minář s Minářkou. A jen sterčej nohy do saní, jako dyž proutkem merskne, sterh se víter, nebe jako pytel a začal se sypať sníh. Tervám, že to byly chuchvalce jako pěstě.“
Mejsnar vytáhne z kapsy modrej šnuptychel a zatroubí jako jelen v říji. „ Pfuj, to sem se lekla,“ poudá Frantina a přikrejvá stupkou péři. „Tervám, dědku, že nám chceš taky uchystať ňákou chumelenici.“ „ I né, ďůče,“ Mejsnar na to; utře si poslenni kápku u nosu a začne poudať dál.
„Jak sem řek, chuchvalce jako pěstě. Ušecky na sebe hodili velňáky a kukle, pacholek prásk do koňu a už se jelo do křižlickýho kostela. Sotva ale dorazili do druhý zatáčky, najennou tma, a jako dyž pytel rozterhne, silnice zafoukaná, jeden kůň šláp do pangejta, sáně se převerhly a co vám mám poudať! Pacholek vypřáh koně a vrátil se domu i se saněma a svarebčanům pomoh ze závěje Pepik Kovářu, kerej to z vokna ušecko viďal. Nikomu se nic nestalo, toceví, spalli jako do peřiny, ale museli šlapať pěšky a brouchať se místama po persa sněhem. Do kostela dorazili celý usúpaný, utermácený. Přešlapovali a bylo nim ňák tůze dlouhý. Kostelník zvonil, falář mluvil a svarebčani cvakali zubama. Dyž bylo po ušem, přines kostelník lopaty a pomoh svarebčanům prohazovať cestu pod kerchou k neujestině tetce Kovářce, aby tam mohli přečkať tu slotu. Nebylo viďať ani křížek na kerchově, ani Žalej. Jen sníh a víter.
„Pámbu s námi, co jen se to bude dít“, vítala je tetka Kovářka a rychtovala nejdřiu trochu bejli proti nastuzenině a pak honem ančku hladkou s bandorama a se šesti vejcema. „Dyž má bejt voslava, tak ať se pomějou.“ Přinesla z komory dje flaše bezinkovýho vína a ušecky začali pomalu rozmerzať. Neujesta chudák seďala v ty dlouhý ucouraný sukni jako voškubaná slepice a ženich na tom nebyl vo nic lepči. Pomáda na hlauje mu ňák pustila a nakroucený kníry visely dólu jako koze.
No, to víte, nakonec byli rádi, že sou u teple a že měli kam hlavu skrejť. No, a co tak seděj a userkujou to bezinkový víno, se sněžením a fujavicej jako dyž utne. Francek kouká, vobloha jako vymyllená, de k voknu, vidět až k Starochom a tam se něco mele. „Namoutě…“řiká nahlas. „Dědeček vejměnik táhne rohačky a Honců pacholek mu lopatou prohazuje cestu.“
To bylo radosti, dyž začali nosiť do sennice koše koláču, pekáče masa, jiternice a pámbuví, že taky flaše a pamelsky pro žencký.
Tejdě tepruva začala svarba. Podara, že Pepik sousedu přišel s kládynetem, a tak se zpívalo, jello, pilo, ženich s Ančkou si i zaterlovali a než se nadáli, byl tu večír.
Tetka Kovářka si lámala palici, kam je ušecky uloží. Nakonec žencký spaly po dvouch na postelích, ženich na peci a vostatní muský na slámě.
„ To nám to ňák diuně začiná,“ poudá ženich, dyž dává neujestě dobrou noc. Ančka si sundá z pocuchaný hlavy věnec a jako svátost ho položí na žilli velle postele. Zaleze pod duchnu a po vočku pokukuje po Franckoj, jak se na peci pěkně uvelebil a než bys řek švec, chrápal jako Azor. Ušecky byli túze uondaný, a tak usnuli berzo. Probudil je den pelnej sjetla a verčení psa. Koukaj, s čím že se tá prašiuka pere, lítaj z toho pentle a nitě, a von mercha terhá neujestin věnec. Minářka začala terentiť, že prej to je zlý znamení, ale Anče ji konejšilo.
A vidíte, voni spolu žili jennašedesát roku, vychovali třinác děti a tervám, že nebylo šťastnějších lidí na horách. Ba, měl z nich radost i sám Krakonoš, dyž z veršku koukal, jak jich pěkně přibejvá, a zpominal, jak nim tenkrát narafičil tu fujavici a jak se stejně dokobertali do toho kostela.
Jó a takový lidi měl Krakonoš rád.“
Napsala Božena Mazánková